Jojo, letošní naše tradiční putování s pomlázkou v kostýmech mělo NEBÝT! Jenže, když něco děláte 30 let, tedy třičtvrtě svého dospěláckého života, to vám nedá… Kvůli nějakému neviditelnému blivajzovi s korunou nevyrazit a duše dobré na pouti nepotěšit..
Samozřejmě za dodržení všech opatření:
Jako před těmi 30 lety – postavíte si na střeše auta zahrádku, dáte do ní kytky a zvířátka, ale taky elektrocentrálu a výkonný reprobox. Osadíte starý střešní stojan na kola mega pomlázkou (2.30m od Roberta Zauera, který vám ji bezkontaktně předá den předem za plotem), stěrače odklopíte a opatříte hodovačkou a proutky s kvítím ( já dal zlatý déšť) taky předem, kdyby pršelo!
No a obvoláte 3 kamarády, se kterými se sejít nesmíte..
Každý z nich obstará kytarou a živou hudbou jeden úsek..
Vstanete v 5.30, dáte si volské voko, jako vždy – jen lžíci oleje na promazání polknout nemusíte, protože letos to rozhodně na 16 frťanů a pár piv nevypadá. Obléknete si kroj, za chladivého vánku vatáhnete třicetikilovou centrálu a reprák „do zahrádky“ po už tehdy moudře instalovaném nástřešním žebříku, odklopíte stěrače…a nic!
Nehraje!
Tak zacouváte zpátky..a celou aparaturu předěláte!! A je 7.25!
V 8.00 máte redaktorkou Českého rozhlasu Sever domluven první vstup – jenže o 20 km jinde, na tradičním startu hodovací pouti, v Kvítkově..
Jedete ostošest! No, 46 km v hodině. Při 50 se klepe plot a při 55 vlaje kachna na horním spojleru!
Ale hudba, jež se vám line ze zahrádky nad vámi, vám spěchu příliš nedovolí – Zafúkané (předzvěst zítřejšího jarního sněhu) a Chválím tě země má… Vy se zas kocháte, pane doktore!
Míjíte novosedlický hřbitov, kde v rodinném hrobečku babička vám neleží, neboť ji zase předběhla teta Boženka a s tou ona by tam nebyla ráda, a klesáte ku Teplicím…
Jediní dva samochodci s rouškou klopí zrak k zemi, sluchátky v uších zašpuntováni ve svých bublinách.
Policejní vůz u Panorámy v protisměru jen přibrzdí a vám jedou hlavou právě chystané odpovědi: No, zahrádku! Ne, plyšová, živá kachna by ulítla!
Jasně, pomalu, i mimo obec!
Nepil… a nebudu!
Do zobáku si dává on – a navlékám maňáska havrana na levou ruku, abych situaci jaksi odlehčil. Pak ještě letmo v zrcátku zkontroluji ten nevinný loajální výraz, ale hned ho přikrmým lehkým úsměvem…jako že dobrý!Ale ne moc, ať nejsem po ránu podezřelý. Dobře vím, že pojem zbytkový alkohol neexistuje. To prostě jenom času od včera do dnes bylo míň, než byste potřebovali.
Úsměv na jediného spolujezdce – technika, svačinářku, dýdžeje a tanečnici z Lúčnice v jednom..a už to jede!
„Okólo Hrádce, vmalé zahrádce..“
První zastávka – Kvítkov!
K velkému údivu se k vaší jakoby tajné misi přidávájí doprovodná vozidla: Rozhlas Sever Červený kříž, oba České – což vás na srdci zahřeje.
A tu se s první písničkou naživo hranou otevírají první okna v první patrech. Poprvé v životě bez šupání, bez objetí, podání ruky a přípitku. Poprvé necítíte tu úžasnou energii, kterou žádné virtuální ani zasklené vysílání nenahradí. Hledáte tu správnou formu, jak? Hlas se vám pozvolna přelaďuje na pozitivní, klidný mód, a podle tóniny melodie z ampliónu se přesouvá právě vzniklá kolona ku Drahkovu.
První rozčarování přichází u plotů domů, kde jste vždycky pobyli, na klavír vám naoplátku zahráli (tedy -ly) a pálenkou domácí zahřáli!
Nic. Ani vrátka, ani okna.
U druhých zavřených oken vám hlas vypoví v půlce věty. Zkusíme to vlevo, k velbloudům! Tam jsme mívali první delší zastávku, aj sklípek navštívili. Po chvilce vychází k plaňkám plotu první trojice. Pro mne svatá! Tak jo, půjde to… Společná písnička, vajíčka v igeliťáku. Horní domy zdravíme písničkou a přejíždíme dolů křižovatkou k „želízku v ohni“.
Na sloupcích železného plotu v dvoumetrových rozestupech sedí 5 frťanů. Panimáma v roušce se roztančí na lidovky a virtuální hodovačka dostává pevnější tvar. Kytarista (a nominovaný piják „jeden za všechny“) Karel se chápe úkolu zodpovědně. Přesto jsme v časovém plánu o 90 minut napřed. Jindy sotva stíháme přesun na Teplice kolem památníku Napoleonskych válek před jedenáctou.. Teď je 8.50!!!
Už už byt o možná vzdal, kdyby při otočce nevyběhla další dívka od naproti a nenesla zvesela výslužku..
Když pak pustíte stěrače s mechanickou metlovačkou, popřejete hodně sil a zdraví, hlavně dobrou mysl a úsměv, a pohlédnete do těch zářících očí nad rouškou.. jste rázem naměkko! Jo! Jedeme!
Čeka nás babi Evi, bratranci a náš (jejich teda, ale nás fotí už 30 let) dvorní fotograf Teplickeho Deníku se svou ženou na Trnovanské…
Voláme kytaristu č.2. Pavla.
Domluva dle planu byla „v 10 s kytarou Trnovanská!“. Jenže je teprv devět a jeho půlnoční zpráva s dotazem kdy-kde se zřejmě nesetkala s odpovědí..
Zesilující vítr mi občas přirazí odklopený stěrač zpět na sklo, ale hlídka Kříže, která současně rozváží a doplňuje rouškovníky (pro příští generace – místa, kam se zavěšují nové roušky na ochranu před tím virem, kde si je obyvatelé mohou zdarma vzít, když ty za peníze z Číny k nim nedorazily) ochotně vysedá a nápravu hodovací sjednává.
A už je tu velká zastávka na sídlišti Šanov II. Vedle bývalého kina i pak (už zas) bývalé diskotéky Palm Beach… Trochu blokujeme dopravu, ale ti dva občasní řidiči jsou shovívaví.
Až tady vám dojde, kolik radosti může udělat obyvatelům panelových sídlišť návštěva nazdobené pojízdné hrající zahrádky!
Až mi hlavou letí desítky myšlenek.. Ve třetím patře vám červeným šátkem mává vaše maminka, ale vy k ní nesmíte.. Z vedlejšího bloku C na balkónech začínají vykukovat sousedé, zpívají, mávají do rytmu a tleskají.
Musíme dát ještě jednu! Přeci jim neodjedeme v půlce druhé sloky!
Pavel spal. Přehodnocujeme plán a voláme kytaristu č.3 Zbyňka: „Cože? Už?“ a zavěsil. Jsou dvě možnosti: Utíka nachystat vítací aparaturu na návsi u kapličky v Srbicích, nebo omdlel! Obé však pro nás znamená cestu prodloužit o „trnovanský okruh“. Jedeme zvolna na dvojku (což mi přišlo, že „jako když jdu po dvou..“) kruhákem z Modlanské kol Vodovodů na Lunu, kde stáčíme vpravo – pozdravit písní účetní Janu. Až večer mi přijde zpráva od dávného přítele Míši, že utíkal k nam, ale než našel kalhoty, hudba dohrála … a my byli fuč! To víte, 5 obcí za 4 hodiny, to není jako práce s buzolou, děti…
Srbice! 9.50! Nová zastávka! Na návsi, za plotem zní: „..jaké to maj asi vrány?“
Zbýňa stihl! I dva sousedé v dodrženém odstupu se přišli na ten úkaz podívat. A už mává starostka za plotem, jakože: „Tadyyyyy….“ Objíždíme náves a dostáváme přes plot zabalené výslužky. Jeden si s odstupem připije, nám hodí bočním okénkem přípitek v originál balení…
Na rozlučku pouštíme naši oblíbenou „Zabiliii, zabiliiii, chláápá z Koooločavyyyy..“
A když na mikrofon děkuji a s maňáskem havrana na levé ruce slibuju: „Večer si dám do zobáčku!“, zní ze zahrádky nade mnou: „Řekněte, havrani, kde je pochovaný..?“
Zvláštní.. Tolik textů o smrti právě v den vzkříšení..
Zbyněk „vrány“, tady „havrani“ a já úplně náhodou našel ráno na zemi tuhle černou loutku s křiklavým zobákem.. A to se naše první divadlo jmenovalo Havran před 30 lety! A já se teď vracím do divadla, které má být „v pytli“ a jedu směr Hrob! A ještě v tom všem, co se kolem děje..
Zvláštní.. A to vás při odjezdu přes plot častuje velmi nehezkým slovem zahradník za plotem! Jediná negativní reakce za celý den! My ale jedeme jinam, než kam nás posílá..
Přes zastávku u Zdeňka Traxlera, kde se přidává živě s kytarou Pavel, a u svých dětí v Trnovanech míříme s jarní hudbou a zdravicemi všem na dosah jejich ušních boltců k Proboštovu a přes Novosedlice do Hrobu!
Tady se dle mého plánu máme v 11 sejít s velitelem hasičů a projet Hrob!
Jenže! Zaprvé je teprve 10.20, a zadruhé jsou hasiči povoláni na požár duchcovské sklárny. Všichni do Duchcova! A navíc se zatáhlo a začalo mrholit. No stírejte stěračem s kytkou a pomlázkou!
A tu mého co-pilota Lenku napadá: Pozdravíme i mamku! Kde? No v Duchcově! A tak naše hodovací anabáze nabírá okresních rozměrů! Žádosti rozhlasových moderátorů z Mostu ale už vyhovět nemůžeme! Za chvíli dojde benzín v centrále (ne Centrále) a my projíždíme kvapem Duchcov kol nemocnice, Háj hlavní třídu a přesně v 10.59 startuje okruh Hrobem! O minutu dřív!!! Nikdy jsem nebyl tak dochvilný jako dnes – vlastně předchvilný!
V Hrobu se i tančilo před kapotou.. o sklo čelní přiťukávalo.. výslužku na kliky dveří vozu nám věšeli..
A hrobský vlastenec se dokonce vlaječku a kelímkem HROB ŽIJE na zpáteční cestu u okna vyzbrojil (no a co, že v pyžamu?! Když se nikam nesmí..?
Bylo dvanáct.. a bilo dvanáct. Oba kostely v Hrobě!
A obloha se zatáhla a přišel studený vítr..
Poledním okruhem se vracíme přes Domaslavice, zdravíme paní prezidentovou Benešovou na pamětní desce i učitelku ze školky, která nám už látky na roušky stříhat nemusí…
A já sundavám se střechy auta vše jarní, vše hudební, enem v tom kroju moravském…A je mi zima!
Ale uvnitř, někde tady uvnitř mě něco hřeje..
A poprvé za 30 let střízliv a neuběhán, v to odpoledne velikonoční, nanosím dříví, zapálím krb, otevřu šampaňské a s výhledem do zelenajících se stromů před okny toho našeho brzy už snad konečně veřejnosti znovu otevřeného divadla…
..si pustím film.
Vůbec nevím proč, ale DVA PAPEŽOVÉ
Jedním dechem, v obrovském údivu, a pak hodinu probrečím….
A tolikrát řeknu DĚKUJU, jako bych to v minulosti mnohokráte opomenul..
Tedy: Děkuji!
Děkuji všem, co cítí, vnímají, chápou a věří..
Děkuju.
Hezké jaro!
Petr Stolař
Reportáž a krátký rozhovor si můžete poslechnout zde: https://sever.rozhlas.cz/kdyz-nejde-hodovat-jako-obvykle-musi-se-na-jinak-rekl-si-teplicky-divadelnik-8181990
